Při jednom stěhování jsem srovnal krabicové hry do bedny a cestou v autě spočítal, kolik mě dohromady stály. To číslo jsem nahlas neřekl. Doma jsem pak zapnul počítač a došlo mi, že tři hry, u kterých jsem tou dobou trávil nejvíc času, mě nestály ani korunu.

Hraní se za poslední roky pěkně rozešlo s představou, že hra je zboží, které si koupíte a máte. Vedle klasického nákupu vzniklo několik cest, jak se ke hrám dostat zadarmo nebo za zlomek ceny. Každá má jiná pravidla a jiný háček. Projdeme free to play tituly, rozdávání v obchodech, předplatná i cloud, a u každé cesty si řekneme, komu se hodí a kde se schovává cena.

Free to play: vstup zdarma, účet přijde později

Free to play (zkráceně f2p, tedy „hraj zdarma”) znamená, že si hru stáhnete a spustíte bez placení. Žádná demoverze, žádných čtrnáct dní na zkoušku. Celá hra, hned.

Tyhle hry samozřejmě někdo platí. Obvykle jde o kombinaci dvou věcí. Tou první jsou kosmetické předměty, takzvané skiny, tedy jiný vzhled postavy nebo zbraně, který nemá vliv na hraní. Tou druhou je battle pass, sezonní odměnová řada, kde si za peníze odemknete lepší větev odměn a pak ji odehráváte plněním úkolů.

Rád používám přirovnání k lyžařskému středisku. Vlek je zadarmo, ale za hezčí bundu, teplý čaj v chatě a zkratku frontou se platí. Dokud jde jenom o bundu, je všechno v pořádku. Problém začíná tam, kde se za peníze prodává i lepší lyže.

Tomu druhému případu se říká pay to win, tedy „zaplať a vyhraj”. Tam už se za peníze kupuje samotná síla postavy. Kdo neplatí, postupuje pomaleji a v souboji je slabší. V českém prostředí to nejčastěji potkáte u mobilních a prohlížečových her, kde se za peníze zkracuje čekání nebo zesiluje postava.

Než se do nějaké f2p hry pustíte, mrkněte na to, co přesně se v ní prodává. Stačí otevřít vnitřní obchod hry v prvních minutách hraní. Když tam vedle skinů uvidíte hlavně balíčky se surovinami, energií a zrychlením, víte, do čeho jdete.

Free to play dává největší smysl u velkých online stříleček a bojovek, kde hru drží při životě početná komunita. Tam vás nic netlačí platit a hrát se dá roky. Naopak u her, kde jde o postup a čas, si dobře spočítejte, jestli vám model nezačne po pár týdnech lézt na nervy.

Obchody, které hry rozdávají

Vedle f2p existuje druhá cesta, u které dostanete plnou placenou hru natrvalo do knihovny. Obchody hry rozdávají a dělají to pravidelně.

Nejznámější je v tomhle Epic Games Store, který dlouhodobě jede systém pravidelných rozdávaček. Hru si v daném okně vyzvednete, potvrdíte objednávku za nulu a titul vám zůstane na účtu, i když ho nainstalujete až za dva roky. Podobně se chová GOG, kde se rozdávání objevuje nárazově. K předplatnému Amazonu patří herní část, která také průběžně přidává tituly ke vyzvednutí.

Steam rozdává hry natrvalo spíš výjimečně, zato často pouští takzvané free weekendy. Hru si stáhnete a o víkendu ji hrajete celou, po skončení akce ji buď koupíte se slevou, nebo smažete. Pro rozhodování je to lepší podklad než jakákoli recenze, protože hru zkoušíte na svém počítači a na svém připojení.

Jedna praktická poznámka k vyzvedávání. Vyzvednutí trvá půl minuty a hru nemusíte stahovat. Založte si zvyk, že se na rozdávačky jednou týdně podíváte a vezmete i to, co vás zrovna neláká. Za dvanáct měsíců se mi takhle v knihovně nasbírá několik her, které bych si nikdy nekoupil, a dvě z nich obvykle nakonec hraju.

Háček je jediný, zato otravný. Hra je vázaná na účet v tom konkrétním obchodě. Když si vyzvednete titul v Epicu, na Steamu ho mít nebudete. Knihovna se vám takhle roztříští mezi několik aplikací a po čase se v ní hůř hledá.

Předplatné je půjčovna, ne obchod

Herní předplatné funguje jinak, než většina lidí čeká. Platíte měsíčně a máte přístup ke katalogu her. Ten přístup skončí ve chvíli, kdy přestanete platit. Vlastnictví z toho nekouká žádné.

Tenhle rozdíl působí jako detail, dokud vás netrefí. Hry z katalogů odcházejí. Vydavatel se s provozovatelem služby domluví na určité období a po něm titul z nabídky zmizí. Když máte rozehraný příběh na dvacet hodin a hra vypadne, uložené pozice vám zůstanou, ale abyste dohráli, musíte si ji koupit.

Na trhu jsou dnes hlavně předplatná od Microsoftu pro Xbox a PC, od Sony pro PlayStation, od Nintenda pro Switch a pak služby jednotlivých vydavatelů, které dávají přístup k jejich vlastním hrám. Většina z nich má víc úrovní, které se liší obsahem, počtem platforem i cenou. Konkrétní ceny, složení úrovní i seznam her se mění často a liší se podle regionu, takže si aktuální stav ověřte přímo u Microsoftu, Sony, Nintenda nebo u prodejce, u kterého kupujete.

Předplatné se vyplatí, když hrajete hodně a nejste vázaní na jeden titul. Odehrajete za rok šest her, které byste jinak kupovali, a je vymalováno. Sedí i rodinám, protože jeden účet obvykle pokryje víc chutí.

Nevyplatí se člověku, který hraje jednu hru pořád dokola. Znám lidi, co druhým rokem hrají jedinou fotbalovou sérii a nic jiného nezapnou. Ti zaplatí měsíčně za katalog, do kterého se nepodívají. Levnější je koupit tu jednu hru.

Ještě jedna věc mě u předplatných dlouhodobě štve a je fér ji říct. Zvyknete si, že máte pořád co hrát, a přestanete hry dohrávat. Katalog je tak velký, že hru po dvou hodinách odložíte a zkusíte další. Vlastní zkušenost: hru, kterou jsem si koupil, dohraju skoro vždycky. Hru z katalogu asi tak každou třetí.

Na konzoli platí jedno pravidlo navíc

Tahle věc překvapí skoro každého, kdo přechází od počítače ke konzoli. Na PC hrajete po internetu s ostatními bez poplatku samotné platformě. Na konzolích od Sony, Microsoftu i Nintenda je online hraní součástí placeného předplatného dané platformy.

Koupená hra vám tedy sama o sobě stačit nemusí. Pořídíte si fotbalovou hru, chcete hrát proti živým lidem a zjistíte, že k tomu potřebujete ještě běžící předplatné konzole. Kdo hraje výhradně kampaň pro jednoho hráče, tohle řešit nemusí.

U free to play titulů bývá situace jiná a ve prospěch hráče. Velké hry zdarma jsou na konzolích většinou hratelné online i bez placeného předplatného. Pravidla se ale liší hru od hry i mezi generacemi konzolí, takže než se na to spolehnete, ověřte si to u konkrétního titulu přímo v obchodě té které konzole.

Nintendo má vlastní specialitu. Jeho předplatné vedle online hraní zpřístupňuje knihovnu starých her z předchozích konzolí. Pro část lidí je právě tohle hlavní důvod, proč ho platí, a hraní po internetu berou jako vedlejší produkt.

Dopad na peněženku je přímočarý. Než začnete počítat, kolik ušetříte na hrách samotných, připočtěte si tuhle položku. U konzole běží pořád, ať hrajete cokoli.

Cloud: hra běží jinde, k vám teče jen obraz

Cloud gaming je nejmladší z těch cest a pro spoustu lidí nejmíň srozumitelný. Princip je přitom jednoduchý. Hra neběží na vašem počítači ani konzoli, ale na výkonném stroji v datovém centru. K vám se posílá jenom obraz, jako by šlo o video, a zpátky letí to, co mačkáte.

Znamená to, že náročnou hru rozjedete na starém notebooku, na televizi nebo na mobilu. Nepotřebujete grafickou kartu, nepotřebujete místo na disku, odpadá stahování. To je na tom to lákavé.

Za tohle pohodlí se platí kvalitou internetového připojení. Cloud potřebuje slušnou rychlost a hlavně stabilní odezvu. Odezvě se říká ping, což je čas, za který doletí váš pokyn k serveru a zpátky. Když je ping vysoký nebo kolísá, mezi stiskem tlačítka a reakcí na obrazovce vznikne prodleva. U pomalejší strategie nebo adventury to nepoznáte. U rychlé střílečky, kde rozhoduje desetina vteřiny, to bude znát dost.

Největší služby provozují Nvidia a Microsoft, který má cloud jako součást svého předplatného. Některé úrovně cloudu jsou zdarma s omezením, typicky čekáním ve frontě a kratší délkou sezení.

Vyzkoušejte si to dřív, než na cloud vsadíte. Pusťte si nějakou hru na půl hodiny přes bezplatnou variantu a sledujte, jestli vám obraz neproskakuje. Připojení po kabelu bývá výrazně spolehlivější než wi-fi, hlavně večer, kdy je v paneláku okolních sítí nejvíc.

Hry zdarma ke stažení: kde je bezpečně vzít

Když se řekne hry zdarma ke stažení, spousta lidí zamíří do vyhledávače a skončí na stránce, která vypadá jako herní portál a nabízí instalační soubor. Tudy nechoďte. Instalátory z neznámých webů jsou klasická cesta, jak si do počítače pustit něco, co jste nechtěli.

Bezpečná verze téhle cesty vede přes oficiální obchody, které mají sekci s bezplatnými tituly. Na počítači je to Steam, Epic Games Store nebo GOG. Na konzolích obchod přímo v systému, tedy na PlayStationu, Xboxu i Switchi. Na mobilu Google Play a App Store. Ve všech najdete kategorii her zdarma a stahujete přes ověřenou aplikaci.

Zvláštní kapitolou jsou prohlížečové hry, které se nestahují vůbec a běží přímo na stránce. Hodí se do práce na pauzu nebo pro děti na starším notebooku. Kvalita se liší dost výrazně a část těchhle webů žije z reklamy, takže počítejte s tím, že vám něco bude blikat kolem hry.

Samostatnou zmínku si zaslouží demoverze. Vrátily se do módy a u nezávislých her jsou dnes běžné. Steam k nim pořádá i vyhrazené akce, kdy je v ohraničeném termínu k vyzkoušení velká várka připravovaných titulů naráz. Demo je nejpoctivější podklad pro rozhodování, protože hrajete skutečnou hru, ne sestříhaný trailer.

Pozor si dejte u modů a takzvaných fanouškovských remaků. Bývají zdarma, občas jsou skvělé, ale právně stojí na tenkém ledě a část z nich po zásahu vydavatele zmizí. Stahujte je jen ze zavedených komunitních stránek daného titulu.

Slevy, wishlist a kdy má smysl počkat

Poslední cesta k levnému hraní stojí pár korun místo nuly, zato funguje na cokoli. Hry rychle zlevňují a ceny se během roku hýbou dost.

Velké obchody pořádají sezonní výprodeje v pravidelném rytmu, obvykle kolem léta, na podzim a přes Vánoce. Mezitím běží menší akce zaměřené na žánr nebo vydavatele. Rok stará hra se běžně prodává hluboko pod původní cenou, dva roky stará ještě víc.

Nejlepší nástroj, který k tomu máte zdarma, je seznam přání. Hru si přidáte do wishlistu a obchod vám dá vědět, až zlevní. Odpadá tím to nejotravnější, tedy hlídání akcí. Mám v seznamu přes třicet položek a průměrně dvě za měsíc spadnou na cenu, za kterou je beru bez přemýšlení.

Když si nejste jistí, jestli je sleva dobrá, podívejte se na historii ceny dané hry. Existují na to bezplatné weby, které ukazují, jak se cena vyvíjela a jaká byla nejnižší. Sleva čtyřicet procent vypadá dobře, dokud nezjistíte, že před dvěma měsíci byla hra ještě levnější.

Ceny se liší podle regionu a obchody si to hlídají. Nakupovat přes cizí region vypadá lákavě, jenže to obvykle porušuje podmínky služby a v horším případě přijdete o účet i s celou knihovnou. Za ušetřenou stovku to nestojí.

Poslední poznámka k překupníkům s klíči. Kromě oficiálních obchodů existují weby, které prodávají aktivační klíče výrazně levněji. Někdy je všechno v pořádku, jindy jde o klíče z nejasného zdroje, které vám můžou přestat fungovat a reklamovat je nemáte kde. Když je cena podezřele hluboko pod běžnou, radši zbystřete.

Co si vybrat podle toho, jak hrajete

Teorie je hezká, ale rozhodnout se musíte podle sebe. Pár typických situací, jak je vidím.

Hrajete pár hodin týdně a hlavně na jedné velké online hře. Vystačíte si s free to play a nic dalšího nepotřebujete. Peníze dávejte maximálně za battle pass v té jedné hře, pokud vás baví.

Hrajete hodně a rádi zkoušíte nové věci. Za předplatné dostanete nejvíc muziky za nejmíň peněz. Berte ho ale po měsících podle toho, co zrovna v katalogu je, ne jako trvalý závazek na rok.

Máte doma děti a slabší počítač. Kombinace rozdávaček v obchodech a prohlížečových her pokryje většinu potřeb za nulu. K tomu si nastavte rodičovskou kontrolu a hlavně omezte nákupy uvnitř her, protože právě tam vzniká většina nemilých překvapení na účtu.

Chcete hrát novinky, ale nemáte na čem. Zkuste nejdřív bezplatnou variantu cloudu a změřte si, jak se chová vaše připojení. Teprve pak řešte, jestli platit cloud, nebo šetřit na hardware.

Přecházíte z počítače na konzoli. Nejdřív si zjistěte, jestli hry, kvůli kterým tam jdete, potřebují online. Když ano, počítejte s předplatným konzole jako s pevným nákladem a teprve zbytek rozpočtu dávejte do her samotných.

Hrajete jednu hru roky a nic jiného. Kupte si tu hru a nechte předplatná být.

Na co si dát pozor

Nabídka a ceny se mění pořád. Cokoli konkrétního kolem peněz, složení předplatných a seznamu her v katalogu si ověřte přímo u provozovatele služby nebo u prodejce v době, kdy se rozhodujete. To, co platilo před půl rokem, dnes platit nemusí, a rozdíly mezi regiony bývají velké.

Hlídejte automatické obnovování. Předplatné se obvykle prodlužuje samo a strhává se z karty. Když si ho berete na jeden měsíc kvůli jedné hře, rovnou po zaplacení vypněte automatické obnovení. Zjistit po půl roce, že vám celou dobu běžela nepoužívaná služba, je zbytečná daň z nepozornosti.

U her s nákupy uvnitř si pohlídejte platební údaje, hlavně když na zařízení hrají děti. Uložená karta a pár kliknutí je kombinace, která dělá problémy nejčastěji. Konzole i mobily umí nákupy zamknout heslem.

Nezapomeňte na věkové označení PEGI. U her zdarma se na něj kouká míň často než u koupených, přitom platí stejně. Označení najdete v každém oficiálním obchodě u popisu hry.

A poslední věc, spíš z lidské stránky. Hry zdarma svádějí k tomu, že si jich stáhnete deset a nehrajete pořádně žádnou. Nula na cenovce neznamená nulu na čase. Váš čas je v téhle rovnici ta dražší položka.

Shrnutí

Ke hrám se dnes dostanete čtyřmi hlavními cestami, které jdou kombinovat. Free to play vás pustí dovnitř bez placení a vydělává na vzhledu postav nebo na battle passu. Obchody typu Epic hry pravidelně rozdávají natrvalo, stačí si je vyzvednout. Předplatné funguje jako půjčovna, kde platíte za přístup ke katalogu a hry z něj časem mizí. Cloud vám umožní hrát bez výkonného počítače, když máte dost dobré připojení. Pátou možností jsou slevy a seznam přání, kde sice neplatíte nulu, zato tudy dosáhnete i na hry, které nikdo nerozdává.

Jestli si máte odnést jednu radu, pak tuhle. Začněte tím, co je zadarmo, tedy jednou f2p hrou a hlídáním rozdávaček, a teprve podle svých vlastních chutí řešte předplatné nebo nákup. Většina lidí platí opačně: nejdřív si zaplatí službu a potom hledá, co by na ní hráli. Na jednotlivé služby, cloud i konkrétní tipy na hry zdarma se podrobněji podíváme v samostatných článcích, tenhle vám měl posloužit jako rozcestník.