První zápas battle royale, který jsem kdy hrál, trval dvacet sedm vteřin. Seskočil jsem, doběhl k první budově, otevřel dveře a ve stejnou chvíli mě zezadu sejmul někdo, koho jsem ani nezahlédl. Naštval jsem se, restartoval hru a hrál dál. To je na žánru možná to nejpodstatnější: prohra bolí krátce, protože další kolo začíná za pár vteřin a je úplně jiné. Battle royale patří k nejhranějším žánrům posledních let a slovník kolem něj, zóna, loot, drop, dnes znají i lidé, kteří sami nehrají. V tomhle textu se podíváme, jak žánr funguje, odkud se vzal a které tituly ho dnes táhnou. Konkrétním hrám jako Fortnite nebo Apex Legends se detailně věnují jejich vlastní profily, tady jde o žánr jako celek.

Princip: poslední, kdo zůstane stát

Pravidlo battle royale je jednoduché a v tom je jeho síla. Na jednu mapu naskočí desítky hráčů, obvykle mezi padesáti a sto, a hraje se, dokud nezůstane jeden vítěz nebo jeden vítězný tým. Žádné respawny, žádné druhé životy. Kdo padne, ten sleduje zbytek zápasu jako divák nebo rovnou opouští hru.

Právě absence druhé šance dělá z každého rozhodnutí něco, co má váhu. Vejít do budovy, kde může někdo číhat, přeběhnout otevřené prostranství, riskovat souboj o lepší zbraň. V jiných žánrech byste chybu zaplatili pár vteřinami čekání na oživení. V battle royale vás stojí celé kolo. Název žánru pochází z japonského filmu Battle Royale z roku 2000, kde skupinu studentů donutí bojovat o přežití na uzavřeném ostrově. Hry si z něj vypůjčily základní kostru: omezený prostor, víc účastníků, než kolik jich může vyhrát, a jasně daný konec.

Proč je to jiný zážitek než klasický deathmatch

V klasické online střílečce umřete, počkáte pár vteřin a jste zpátky ve hře se stejnou výbavou jako předtím. Adrenalin z jedné smrti se rychle rozpustí, protože další příležitost přijde skoro okamžitě. Battle royale tenhle bezpečnostní polštář nemá. Když padnete v battle royale, sledujete zbytek zápasu jako divák nebo hru rovnou zavřete. Poslední minuty zápasu, kdy zbývá pár hráčů na malém kousku mapy, patří k nejnapjatějším okamžikům, jaké online hraní vůbec nabízí. Rozhoduje samotná střelba, ale stejnou váhu má i to, jestli se vůbec odvážíte pohnout, když vás jeden výstřel může připravit o celý večer.

Zmenšující se mapa, motor, který vás žene k sobě

Hned na začátku zápasu je hrací plocha obrovská a hráči se po ní rozptýlí. Kdyby zůstala takhle velká celou dobu, mohli byste se schovávat donekonečna a zápas by nikdy neskončil, mapa se proto v pravidelných intervalech zmenšuje. Bezpečná zóna se stahuje do menšího kruhu a kdo zůstane mimo ni, postupně ztrácí zdraví. Tenhle mechanismus se v komunitě běžně říká zóna nebo kruh a je to promyšlený nástroj, ne jen kosmetika. Nutí hráče, aby se sbližovali, i když by to jinak nechtěli. Poslední fáze zápasu se tak často odehrává na malém plácku, kde se sejde hrstka přeživších a šance na náhodné setkání prudce stoupá.

Zkušení hráči se s tím naučí pracovat ve svůj prospěch. Nesnaží se být uprostřed zóny od začátku, radši si vybírají okraj bezpečné plochy, odkud mají přehled a míň sousedů, se kterými by museli bojovat předčasně. Nováčci naopak často panikaří a běží zbytečně brzy. Zbytečně se tak vystavují ostatním hráčům dřív, než musí.

Loot a nerovný start, se kterým se musíte poprat

Na začátku zápasu nemáte nic, žádnou zbraň, žádnou výbavu. Všechno se sbírá na mapě, v budovách, bednách nebo u poražených soupeřů. Tomuhle sbírání se říká loot a je to druhá velká proměnná vedle zóny. Místo seskoku rozhoduje hodně o vašich šancích. Populární místa na mapě nabízí lepší vybavení, ale přistane tam víc hráčů najednou, takže riziko rychlé smrti roste úměrně s kvalitou kořisti. Odlehlá místa jsou bezpečnější, ale hrozí, že se do pozdější fáze zápasu dostanete s podprůměrnou výzbrojí proti někomu, kdo měl štěstí jinde.

Právě tahle nerovnost láká i odrazuje. Náhoda hraje roli, kterou v taktické střílečce s pevnou výbavou na začátku kola nenajdete. Zkušený hráč se s ní naučí počítat, slabší výbavu vyváží opatrnější hrou, silnější zase riskuje víc, protože má z čeho ztrácet. Kdo nesnáší, že mu náhoda může zápas zkazit hned v první minutě, bude si u battle royale zvykat déle než u jiných žánrů.

Většina titulů navíc rozlišuje kvalitu vybavení barvou nebo úrovní, od obyčejné po vzácnou. Zbraň stejného typu tak může mít v jednom zápase slabší verzi a v jiném výrazně silnější, k tomu se přidávají doplňky jako lepší zaměřovač nebo zásobník. Naučit se za pár vteřin poznat, co má cenu sbírat a co nechat ležet, patří k dovednostem, které rozhodují stejně jako míření samotné.

Odkud žánr přišel

Battle royale jako herní mechanika se poprvé objevil jako fanouškovská úprava, takzvaný mod, k vojenské simulaci ArmA 2 v první polovině desátých let. Autor do ní přenesl princip z filmu i stejnojmenných knih a hráčům se koncept zalíbil natolik, že se z něj rychle vyklubal samostatný žánr.

Skutečný masový průlom přišel s hrou PUBG, která princip zpřístupnila širšímu publiku a nastavila základní pravidla, jaká dodnes znáte: seskok z letadla, zmenšující se zóna, sbírání výbavy na zemi. Krátce nato přidal Fortnite ke stejnému principu stavění staveb za pochodu. Otevřel tím žánr i mladšímu publiku a hráčům, kteří na čistě reflexivní souboj nestačili. Od té doby žánr neustále mutuje. Apex Legends do něj vnesl schopnosti postav podobné hero shooterům, Warzone stavěl na respawnu přes výkupné za mrtvé spoluhráče, který zmírňuje tvrdost jedné jediné smrti. Battle royale se tak z jednoho pevného pravidla proměnil spíš v rodinu pravidel, které mají společný jen základní princip zmenšujícího se prostoru a poslední přeživší.

Zajímavé je, že žánr rychle přeskočil i mimo střílečky. Objevily se battle royale varianty závodních her, plošinovek i her s bitkami postav, kde se princip poslední přeživší napojil na úplně jinou základní mechaniku. Ukazuje to, že jádro žánru není ve zbraních, ale v tom, jak zmenšující se prostor a klesající počet soupeřů mění napětí zápasu, ať se odehrává v čemkoli.

Solo, duo, squad: kolik lidí je ve vašem týmu

Většina battle royale her nabízí víc herních režimů podle velikosti týmu. Solo znamená každý sám za sebe, bez možnosti spoléhat na nikoho. Duo a squad, obvykle tři až čtyři hráči, přidávají komunikaci a dělbu rolí, kdo krade pozornost, kdo léčí, kdo drží odstup se zbraní na dálku.

Rozdíl v zážitku je citelný. Sólo hraní je čistší test vlastních reflexů a rozhodování, protože chybu nemáte na koho svést. Týmové režimy zase přidávají sociální rozměr, oživení spoluhráče a koordinovaný útok dokážou zvrátit i zápas, který vypadal ztraceně. Kdo hru zkouší poprvé, obvykle míň frustruje squad, protože smrt neznamená hned konec kola, spoluhráči vás mohou v mnoha titulech znovu přivést zpět do hry. Komunikace v týmu se u battle royale řeší většinou hlasem přes headset, protože situace se mění rychle a psaní zprávy zabere drahocenné vteřiny. Hry si s tím poradily i pro hráče bez mikrofonu, běžně nabízí rychlé hlášky jedním kliknutím, kterými označíte nepřítele nebo požádáte o munici. Nováček, který se stydí mluvit do headsetu s cizími lidmi, se tak i v týmovém režimu obejde bez trapných rozpaků.

Nejznámější tituly, které žánr dnes táhnou

Fortnite dodnes patří k nejhranějším battle royale hrám na světě a jeho kombinace střelby a stavění z něj udělala vlastní podžánr. Profilu hry, včetně toho, jak se v ní hraje a co nabízí navíc, se věnuji samostatně na stránce Fortnite.

PUBG zůstává referenčním bodem pro realističtější, pomalejší styl hraní, kde rozhoduje spíš pozicování a trpělivost než rychlé reflexy. Apex Legends kombinuje battle royale s pohyblivostí a schopnostmi postav blízkými hero shooterům, takže hraje rychleji a akčněji. Warzone staví na známém prostředí série Call of Duty a systému výkupného, který zápas dělá o něco méně nemilosrdný k jedné chybě.

Žádný z těchhle titulů není univerzálně nejlepší, jen se hodí na jiný typ hráče. Kdo chce rychlost a přestřelky každou minutu, sáhne po Apexu. Kdo má radši napětí z pomalého plížení, najde se spíš v PUBG. Vedle těchto velkých jmen se v žánru pravidelně objevují i menší nebo tematicky odlišné tituly, třeba stylizované kreslené verze nebo battle royale zasazený do konkrétní licence. Základní kostra zůstává skoro vždy stejná, liší se hlavně tempo, vizuální styl a to, jak moc hra staví na přestřelkách oproti přežívání.

Battle royale jako divácký zážitek

Žánr se od začátku pojí se sledováním, ne jen s vlastním hraním. Napjaté finále mezi hrstkou přeživších se dobře sleduje i jako divák a battle royale hry díky tomu patří k nejsledovanějším na streamovacích platformách. Zápas má jasný příběhový oblouk, napětí roste s každou zmenšující se zónou a konec je vždy jednoznačný, někdo vyhrál. Kolem nejpopulárnějších titulů se pravidelně konají i organizované turnaje. Jejich rozsah, pravidla a odměny se ale liší titul od titulu a v čase se mění, takže konkrétní informace hledejte přímo na stránkách dané hry nebo pořadatele, ne v obecném textu o žánru.

Pro koho žánr dává smysl a pro koho ne

Battle royale sedne lidem, kterým nevadí prohrávat často a rychle se s tím vyrovnat. Zápas trvá zhruba dvacet až třicet minut, prohra přijde třeba v první minutě, a přesto musíte hned nastoupit do dalšího kola se stejnou chutí. Kdo těžce nese jednu jedinou smrt jako ztrátu celého večera, bude žánr vnímat spíš jako zdroj frustrace. Stejně tak lidem, kteří chtějí předvídatelnost a rovné podmínky pro všechny hráče, bude vadit prvek náhody v tom, kde přistanou a jaký loot najdou. Pro ně dává větší smysl taktická střílečka s pevnou výbavou na začátku každého kola.

Nováčkům bych radil začít v režimu s menším počtem hráčů, pokud ho hra nabízí, nebo si první desítky zápasů odehrát v týmu se zkušenějším kamarádem. Naučit se číst mapu a odhadovat, kde se bude odehrávat závěr kola, chvíli trvá, a je normální prvních pár desítek zápasů skončit rychle. Netýká se to jen vás, projde tím skoro každý.

Na co si dát pozor

Zápasový systém řadí hráče podle dovednosti, takzvaný matchmaking, ale u battle royale funguje jinak než u klasické střílečky jedna na jednoho, protože v jednom zápase je desítky lidí s různou úrovní najednou. Naprosto rovnocenný souboj tak nečekejte v každém kole.

Podvádění, tedy používání neoprávněných programů pro automatické míření nebo vidění skrz stěny, se týká i battle royale her a provozovatelé proti němu průběžně zasahují. Když narazíte na podezřele přesného soupeře, řešte to přes nahlašovací systém dané hry, ne osobním soubojem o pravdu v chatu. Battle pass a sezónní obsah jsou u žánru běžné a bývají založené na herním čase, ne na jednorázové platbě za celou hru. Konkrétní ceny, obsah a podmínky se mezi tituly i regiony liší a v čase se mění, takže si je vždy ověřte přímo u vydavatele dané hry, ne podle toho, co platilo dřív nebo v jiném titulu.

Většina battle royale her dnes podporuje crossplay, tedy hraní napříč platformami, takže se v jednom zápase potkají hráči na konzoli i na počítači. K tomu se váže dlouhá debata o vyváženosti mezi ovladačem a kombinací myši a klávesnice, protože obě ovládací schémata mají jiné silné stránky. Řada her kvůli tomu řadí hráče na ovladači do samostatných front nebo jim přidává mírné vyrovnání v míření. Než se pustíte do žebříčkového hraní, ověřte si v nastavení dané hry, jak s tímhle rozdílem konkrétně pracuje, protože přístup se titul od titulu liší.

Kam dál v rubrice žánrů

Battle royale je jen jeden z pěti žánrů, kterým se rubrika Žánry věnuje nejpodrobněji. Přehled všech a pomoc s tím, který z nich vám sedne, najdete v hlavním pilíři Herní žánry: přehled druhů her a jak si vybrat, co vám sedne.

Kdo hledá spíš čistou přestřelku bez zmenšující se mapy a přežívání, může se poohlédnout po klasických online střílečkách. Princip míření, subžánry a to, kde s nimi začít, popisuji v pilíři FPS a online střílečky: přehled žánru a jak začít.

Battle royale a FPS spolu úzce souvisí, koneckonců většina battle royale her se ovládá stejně jako střílečka, jen s přidanou vrstvou přežívání a zmenšujícího se prostoru. Kdo se v jednom žánru zabydlí, obvykle zvládne přejít do druhého bez velkého zádrhelu, protože základní míření a práce s krytím fungují podobně.