Synovec mi loni v prosinci napsal, co by chtěl k Vánocům. Ne hru. Kredity. Poslal číslo, a když jsem se zeptal, kolik to je v korunách, nevěděl. Věděl jenom, že za tolik je ve hře kabát, který chce mít jeho postava.

Vzal jsem si na to kalkulačku a za deset minut mi došlo, že ta neznalost není nedbalost dvanáctiletého kluka. Je to přesně ten stav, do kterého ho vnitřní obchod hry dostal, a dostal do něj i většinu dospělých hráčů. Mezi vaši peněženku a zboží ve hře se totiž skoro vždycky vloží mezikrok. Nekupujete kabát za dvě stě korun. Kupujete si kredity a teprve za kredity kabát. Vypadá to jako formalita. Na rozhodování to má vliv, který se dá docela dobře popsat.

Proč se ve hrách nikdy neplatí korunami

Prémiová měna, někdy označovaná prostě jako herní měna, se dobíjí za skutečné peníze a má jeden úkol. Odpojit cenu předmětu od částky na účtu. Každá hra si ji pojmenuje po svém: kredity, mince, gemy, V-Bucks.

Používám na to přirovnání se žetony v zábavním parku. U pokladny si koupíte hrst žetonů a od té chvíle myslíte v žetonech. Kolotoč za tři žetony vám nepřipadá drahý, protože už nepřepočítáváte. Nepříjemné rozhodnutí padlo jednou, u pokladny. Všechno ostatní je jenom výběr.

Ve hře je to stejné. Zaplatit kartou zabolí. Utratit tisíc kreditů z hromádky, kterou už máte, nezabolí skoro vůbec. Není to spiknutí, je to obyčejná ekonomika chování a fungovalo to dávno před hrami. Kdo někdy platil v hotelu náramkem místo hotovosti, ten pocit zná.

Balíčky, které nikdy nevyjdou přesně

Druhá vrstva je aritmetická. Velikosti nabízených balíčků měny obvykle nesedí na ceny předmětů v obchodě. Modelový příklad. Skin stojí 1500 kreditů. Měna se prodává po 1000 a po 2800. Menší balíček nestačí, takže koupíte větší a zbude vám 1300 kreditů, za které si nic celého nepořídíte. Ten zbytek není chyba návrhu. Je to hlavní důvod, proč se u příštího nákupu rozhodujete jinak, než byste se rozhodovali s prázdným účtem. V hlavě už totiž máte „skoro dost“.

Zbytek měny na účtu se chová jako otevřená konzerva v lednici. Dokud tam je, hledáte, čím ji dojíst. Když si v tom chcete udělat pořádek, spočítejte si jednu jedinou věc. Kolik korun stojí ten konkrétní předmět, který chcete, včetně toho, že kvůli němu musíte koupit větší balíček. Ne kolik stojí balíček. Kolik stojí ta věc. To číslo bývá nepříjemně jiné, než jak předmět vypadá v nabídce.

Co všechno se schovává pod slovem mikrotransakce

Mikrotransakce je zastřešující pojem pro drobný nákup uvnitř hry. Pod ním se ale schovávají věci, které spolu mají máloco společného. Kosmetika mění vzhled a nic víc. Skiny postav a zbraní, taneček, přívěsek na batohu. Na sílu ve hře nemá vliv. Z pohledu hráče je to nejpoctivější varianta, protože kdo nezaplatí, nehraje horší hru.

Zrychlení postupu se prodává jako čas. Zkušenostní boostery, přeskočení úrovní, okamžité dokončení stavby. Hra vám tady prodává to, co by po vás jinak chtěla odehrát.

Náhodné balíčky, kterým se běžně říká loot boxy, prodávají šanci na předmět. O těch za chvíli zvlášť.

A pak samotná měna, která je meziproduktem ke všemu předchozímu. Od klasického DLC, tedy stahovatelného rozšíření, se to liší v jedné věci. DLC obvykle přidává obsah, který zahrajete. Mikrotransakce většinou přidává vlastnictví, ne obsah. Obojí může být v pořádku, jen se to nemá plést dohromady.

Battle pass je předplatné převlečené za odměnu

Battle pass je sezonní řada odměn, kterou odemykáte hraním. Sezona trvá zpravidla několik týdnů až měsíců. Máte bezplatnou větev, kde občas něco spadne, a placenou větev, kde odměny padají skoro pořád. Rozdíl proti obyčejnému nákupu skinu je v tom, že tady nekupujete věc. Kupujete si právo si ji odehrát. Peníze zaplatíte na začátku, hodnotu si musíte odpracovat úkoly.

Nejchytřejší část celého systému je zpětný odkup. U řady her platí, že když placenou větev dohrajete až na konec, nasbíráte v odměnách tolik prémiové měny, že vám vyjde na další sezonu. Zní to jako dárek. Ve skutečnosti je to smyčka. Přestat hrát znamená přijít o zaplacené odměny i o měnu na příští battle pass. Formát rozšířil do dnešní podoby hlavně Fortnite a v nějaké obměně ho má většina velkých online her.

Kdy se battle pass vyplatí a kdy vás začne řídit

Vyplatí se, když už tu hru stejně hrajete pravidelně a baví vás. Za cenu jednoho běžného skinu dostanete sadu odměn, kterou si odemknete cestou. Pro člověka, který u jedné hry sedí několik hodin týdně, jde obvykle o nejlevnější položku v celém obchodě.

Nevyplatí se ve dvou situacích a obě jdou poznat snadno.

První je jasná. Koupíte pass, odehrajete dva týdny a přestane vás to bavit. Sezona doběhne, odměny propadnou, peníze jsou pryč. Battle pass se totiž nedohrává ve vašem tempu, ale v tempu kalendáře.

Druhá je nenápadnější. Hrajete pořád, ale hrajete kvůli pruhu s postupem, ne kvůli hře. Poznáte to podle toho, že si večer pouštíte režim, který nemáte rád, protože se v něm rychleji plní denní úkol. V tu chvíli jste přestali být zákazník a stali se zaměstnancem.

Když vám sezona utíká a hodiny chybí, obchod nabídne přeskočení úrovní za peníze. To je nejdražší způsob, jak si koupit něco, co jste už jednou zaplatili.

Náhodné balíčky: kupujete šanci, ne věc

U loot boxu neplatíte za předmět. Platíte za tah. Uvnitř může být to, co chcete, a taky pátá kopie něčeho, co už dávno máte.

Velké obchody dnes u náhodných balíčků pravděpodobnosti obvykle uvádějí, protože to po vydavatelích vyžadují pravidla platforem i tlak regulátorů. Ta čísla čtěte. Rozdíl mezi jedním procentem a pěti je v praxi rozdíl mezi zábavou a nepříjemným počítáním. V několika evropských zemích se náhodné balíčky dostaly do sporu s pravidly pro hazard a část vydavatelů je v konkrétních regionech omezila nebo z her odstranila úplně. Debata není uzavřená a stav se liší podle země i podle konkrétní hry.

Věková značka to částečně pokrývá, systém PEGI má samostatný popisek pro nákupy ve hře a rozlišuje, jestli jde o nákupy s náhodným obsahem. U dětského účtu má tenhle piktogram větší váhu než samotné věkové číslo, jak rozebíráme v článku o rodičovské kontrole a PEGI.

Časovač v rohu obchodu tam není náhodou

Vnitřní obchody se točí. Nabídka se mění po dnech nebo hodinách a u položek běží odpočet. Vydavatelé to vysvětlují tím, že se obchod nesmí okoukat. Funguje to ale hlavně jako tlak na rozhodnutí. Když si necháte tři dny na rozmyšlenou u bundy v e-shopu, bunda tam pořád je. Ve hře nebude, a v tom je celý fígl.

Obrana je banální a mně osobně funguje. Když něco chci, zavřu obchod a počkám do dalšího dne. Věci, které jsem si po čtyřiadvaceti hodinách pořád přál, si klidně koupím. Většinu ostatních jsem chtěl jenom v tu chvíli, kdy mi na obrazovce běžel odpočet.

Poctivější měřítko než cena je hodinová sazba

Se skiny se špatně argumentuje, protože jsou k ničemu. Přesně v tom je jejich smysl. Nemá cenu tvářit se, že jde o špatný nákup jenom kvůli tomu, že si věc nic nezahraje. Lidé si běžně kupují věci pro radost a hry v tom nejsou výjimka.

Užitečnější je počítat čas. Vezměte částku, kterou jste za hru a za nákupy v ní utratili za posledních dvanáct měsíců, a vydělte ji počtem odehraných hodin. Hodiny najdete v profilu na Steamu, v přehledu na konzoli i ve většině mobilních her. Když vám vyjde pár korun na hodinu, máte nejspíš nejlevnější zábavu široko daleko. Když vyjde víc než lístek do kina, stojí za to se nad tím zastavit. To číslo nikoho nesoudí. Jenom ukazuje, kam peníze tečou.

Jak držet útratu pod kontrolou

Pár věcí, které fungují líp než předsevzetí, že letos už nic.

Odstraňte uloženou platební kartu z konzole i z účtu obchodu. Zní to primitivně, jenže největší část zbytečných nákupů vzniká právě tam, kde nákup trvá dvě kliknutí a nikdo nemusí hledat kartu.

Používejte dárkové karty místo platební. Koupíte kredit dopředu a máte pevný strop. Když dojde, došlo. Nastavte si limit útraty na účtu, pokud to platforma umí, a u dětského účtu ho nastavte vždycky. Konzole i mobilní obchody umí nákupy zamknout heslem, které dítě nezná.

Držte se pravidla jednoho dne u všeho, co má v obchodě odpočet. A jednou za rok si otevřete historii nákupů. Najdete ji v účtu na Steamu, na PlayStationu, na Xboxu i v Google Play a App Store. Většina lidí, kterým jsem to poradil, byla překvapená. Ne z jedné velké položky, ale ze součtu těch drobných.

Na co si dát pozor

Ceny balíčků měny, obsah battle passů i pravidla nákupů se liší podle hry, platformy a regionu a v čase se mění. Cokoli konkrétního si ověřte přímo v obchodě dané hry nebo u vydavatele ve chvíli, kdy se rozhodujete. Vnitřní měna a koupené předměty jsou vázané na účet, ne na vás. Když o účet přijdete, přijdete i o nakoupené věci. U účtu, na kterém je utraceno hodně, se vyplatí zapnout dvoufázové ověření a nepůjčovat přihlašovací údaje nikomu. Podrobněji to rozebíráme v článku o herních účtech.

Levné kredity od překupníků mimo oficiální obchod jsou riziko, někdy jde o měnu koupenou z cizích karet a vydavatel takové nákupy dohledá zpětně. Následkem bývá zrušení předmětů, v horším případě celého účtu. A jedna věc pro rodiče. Většina nepříjemných překvapení na výpisu nevzniká u jednoho velkého nákupu, ale u desítek malých, kterých si nikdo nevšiml.

Shrnutí

Vnitřní měna existuje proto, abyste při nákupu nemysleli v korunách, velikosti balíčků nesedí na ceny předmětů schválně a zbytek na účtu vás vrací do obchodu. Battle pass je nejlevnější položka v nabídce pro toho, kdo hru stejně hraje každý týden, a nejdražší pro toho, kdo si ho koupí a za tři neděle přestane.

Jestli si máte odnést jeden návyk, vezměte tenhle. Než něco koupíte, přepočítejte si to na koruny a počkejte do zítřka. Zbytek se vyřeší sám. A pokud vás zajímá spíš opačná strana téhle mince, tedy jak hrát levně nebo úplně bez placení, projděte si přehled her zdarma a herních předplatných.