Vánoce před dvěma lety, chalupa, tři bratrancovi kluci a jeden ovladač na sdílení. Nejstarší z nich, tak dvanáctiletý, seděl u televize a mladší dva postávali za gaučem s výrazem, jaký znáte z fronty na houpačku. Nakonec to bylo jednoduché. V nastavení hry, co zrovna běžela, šlo obrazovku rozdělit na dvě půlky, stačilo zapojit druhý ovladač, který jsem měl náhodou v tašce, a hádka o to, kdo je „na řadě“, zmizela. Zbyla jen hádka o to, kdo bude hrát líp. Tomu se říká split-screen, česky rozdělená obrazovka. Ve světě, kde většina řečí o hraní ve dvou dnes míří rovnou k „pojď si zahrát online“, je to trochu opomíjená disciplína. A přitom pořád funguje a má jednu výhodu, kterou online varianta nabídnout nemůže: nepotřebujete k ní vůbec žádný internet.
Split-screen není totéž co hraní online ve dvou
Než půjdeme dál, stojí za to ty dvě věci od sebe pořádně oddělit, protože se v hlavách lidí často slévají do jedné kaše.
Hraní online ve dvou znamená, že každý sedí u vlastního zařízení, každý má svou obrazovku a spojuje vás internet. Kamarád může být na druhém konci republiky, klidně i světa. Split-screen je přesný opak. Oba hráči sedí u stejné krabičky, dívají se na tu samou televizi nebo monitor a obraz se mezi ně rozpůlí, případně rozčtvrtí, když hrajete čtyři. Žádný internet, žádné zpoždění na síti, žádné hledání spoluhráče v seznamu přátel. Stačí být fyzicky ve stejné místnosti.
Tahle vlastnost dělá ze split-screenu skoro sociální nástroj. Hraje se s tím, kdo je zrovna vedle vás na gauči, ne s cizím hráčem odkudkoliv z internetu. Trochu jako rozdíl mezi telefonátem a povídáním u kuchyňského stolu. Obojí je komunikace, ale úplně jiná zkušenost.
Co k tomu doma reálně potřebujete
Seznam potřeb je kratší, než by čekal někdo, kdo si pod technickým nastavením představí hodinu bloudění v menu.
Základ je druhý ovladač. Bez něj se dál nedostanete, ať hru máte na konzoli, nebo na počítači. Konzole dnes umí spárovat druhý ovladač během chvilky, obvykle podržením tlačítka na jeho těle, dokud nezabliká, a potvrzením v systémovém menu. Levné a použité ovladače se dají sehnat celkem snadno, jen si pohlídejte, že jde o oficiální kus nebo aspoň prověřenou repliku. Ty nejlevnější kopie z bazarových inzerátů dokážou zlobit už po pár týdnech.
Druhá věc je obrazovka, která tu dělenou plochu unese. Menší televize nebo starý monitor fungují, ale zážitek je jiný. Když se obraz rozpůlí, každý hráč reálně vidí míň detailů a míň do dálky, takže na malé obrazovce z většího odstupu bývají drobnosti, třeba nápisy nebo protivníci v dálce, hůř čitelné. Čím větší a kvalitnější panel máte, tím míň tenhle kompromis bolí. Nemusíte kvůli tomu nic dokupovat, stačí počítat s tím, že rozdělená obrazovka logicky znamená míň pixelů na hráče. Třetí položka bývá druhý účet nebo profil, a tady se hry dost liší, některé tituly druhý profil vůbec nevyžadují a druhý hráč naskočí jako host. Jiné chtějí, aby si spoluhráč vytvořil vlastní uživatelský profil na konzoli, kvůli uloženému postupu nebo trofejím. Který přístup zrovna hra zvolila, se nejrychleji zjistí přímo v jejím menu pro víc hráčů, ne dohadem předem.
Zvuk bývá u split-screenu společný. Oba hráči slyší stejnou stopu z jedné televize nebo jedněch reproduktorů, takže pokud chcete hrát potichu večer, řešíte spíš celkovou hlasitost než sluchátka pro každého zvlášť. U soutěživějších her, hlavně střílečkách, se navíc odjakživa řeší takzvané „škvírování“, tedy nakukování do půlky obrazovky souseda vedle sebe. Trocha cti mezi hráči se tu hodí víc než u online hraní, kde soupeře vidíte jen na jeho vlastní, vám neviditelné obrazovce.
Kde se split-screen dnes vyskytuje, a kde ho hledáte marně
Split-screen je především doménou konzolí. PlayStation, Xbox i Nintendo Switch s ním počítají jako se standardní součástí ovládání, protože stačí zapojit druhý ovladač do stejné krabičky. Switch má tu výhodu navíc, že odnímatelné Joy-Cony, tedy menší ovladače po stranách konzole, fungují jako dvojice rovnou z krabice. Druhého hráče tak rozjedete i bez nákupu čehokoliv dalšího. Stejné Joy-Cony navíc umí split-screen odvézt i mimo obývák, třeba na stolku ve vlaku s konzolí opřenou o vlastní stojánek, což na jiných platformách nezažijete. Čím se jednotlivé verze konzole liší, shrnuje přehled rodiny Nintendo Switch. Na počítači split-screen existuje, ale je to menšinový sport. Většina PC her počítá s tím, že druhý hráč sedí u vlastního počítače a připojí se přes síť, ne u stejné klávesnice. Pár titulů, hlavně starších nebo vyloženě k tomu stavěných, přesto podporu pro dva ovladače na jedné obrazovce má, jen ji hledáte hůř než na konzoli, protože to není očekávaný standard.
Mobil a tablet zůstávají spíš na okraji. Občas narazíte na závodní nebo sportovní hru s podporou rozděleného displeje pro dva prsty na jednom tabletu, ale je to spíš kuriozita než běžná praxe, menší displej dělený na dvě poloviny je z podstaty věci nepohodlný.
Žánrově split-screen sedí nejlíp tam, kde hráči sledují společnou akci z podobného úhlu. Plošinovky, kde vedle sebe skáčete po stejné úrovni. Sportovní hry, kde oba sledujete jedno hřiště. Závodní hry, kde jede každý po své trati, ale ve stejném závodě.
A kooperativní kampaně ve střílečkách nebo akčních hrách, kde vy dva čelíte společnému nepříteli.
Naopak u velkých online battle royale titulů, kde proti sobě najednou nastupují desítky hráčů po celé mapě, split-screen bývá spíš výjimkou. Každý hráč v nich potřebuje vidět co nejvíc mapy a co nejvíc detailů najednou, a rozpůlená obrazovka by takové hraní znevýhodnila. Fortnite je tu čestná výjimka, split-screen na konzolích nabízí, i když ho pro jistotu vypíná v žebříčkových režimech. U většiny ostatních velkých battle royale titulů split-screen nehledejte a řešte spíš párování do jednoho týmu online.
Jak rozdělenou obrazovku prakticky zapnout
Přesný postup se hru od hry liší, ale kostra je skoro vždycky stejná.
- Zkontrolujte, že hra split-screen vůbec nabízí. Hledejte v hlavním menu položky jako „lokální hraní“, „co-op“, „party“ nebo přímo „split-screen“. Ne každá hra tu funkci má, i když byste to čekali.
- Zapojte nebo spárujte druhý ovladač. U konzolí obvykle stačí ovladač zapnout tlačítkem, dokud se nespáruje se systémem.
- Přihlaste druhého hráče, pokud to hra vyžaduje. Buď jako hosta, nebo pod jeho vlastním profilem, podle toho, co nabízí konkrétní titul.
- V menu zvolte režim pro víc hráčů na jedné obrazovce. Bývá oddělený od online multiplayeru, takže dejte pozor, ať nekliknete na síťovou variantu omylem.
- Vyberte orientaci rozdělení, pokud je na výběr. Některé hry nabízí dělení na výšku i na šířku, jiné mají jen jednu pevnou variantu.
Po tomhle už zbývá jen samotné hraní. Když se něco nedaří, obvykle to bývá krok číslo jedna: hra si „lokální hru“ pojmenovala jinak, než člověk čeká, a řešení leží schované jen o patro níž v menu.
Pár her, které split-screen dlouhodobě umí
Radši se držím titulů, u kterých je podpora rozdělené obrazovky dobře známá a táhne se napříč víc díly, než abych vypisoval jeden konkrétní letošní kousek, u kterého by se to příští rok mohlo změnit.
Mario Kart je asi nejcitovanější příklad vůbec, série závodních her od Nintenda počítá se split-screenem od devadesátých let a drží ho i v nejnovějším díle. Mario Kart World, který vyšel v červnu 2025 spolu s konzolí Nintendo Switch 2, umí na jedné konzoli rozdělit obrazovku až pro čtyři hráče. Podobně dlouhou historii mají LEGO hry, tedy série postavené na filmových a herních licencích jako LEGO Star Wars nebo LEGO Marvel, kde je kooperace dvou hráčů na jedné obrazovce prakticky součástí značky.
Rocket League, tedy fotbal s auty místo hráčů, split-screen nabízí taky, a je to jedna z těch her, kde si to na gauči s kamarádem užijete stejně dobře jako proti cizím lidem online. Overcooked, chaotická kuchařská kooperace, je rovnou navržená kolem představy, že vás dva u jedné obrazovky honí čas a hořící pánve. Split-screen v ní není doplněk, ale základ hratelnosti. A sportovní série jako FIFA, dnes vydávaná pod názvem EA Sports FC, drží lokální hraní dvou hráčů na jedné obrazovce jako standardní součást už řadu let. Než kvůli konkrétnímu titulu koupíte druhý ovladač, mrkněte na aktuální popis hry nebo na oficiální web vydavatele. Podpora split-screenu se totiž mezi jednotlivými díly stejné série někdy mění a to, co uměl díl před pár lety, nemusí bez dalšího platit pro nejnovější pokračování.
Kde split-screen naráží na limity
Rozdělená obrazovka má i svoje reálné limity a nebudu předstírat, že žádné nejsou.
Trend posledních let jí příliš nepřeje. Řada velkých her, které dřív split-screen měly jako samozřejmost, ho v novějších dílech omezila nebo úplně vypustila ve prospěch online kooperace. Výjimky se najdou, ale „starší díl to uměl“ rozhodně neznamená totéž automaticky i u pokračování.
Výkon konzole nebo počítače se dělením obrazovky reálně zatíží, protože stroj musí vykreslovat scénu dvakrát místo jednou. U starších nebo slabších sestav se to projeví nižší plynulostí obrazu, hlavně v náročnějších hrách s hodně efekty.
Počítejte i s tím, že postup obou hráčů se ve většině her ukládá zvlášť, k profilu hráče jedna a hráče dva. Když se u jedné konzole prostřídáte s víc lidmi během týdne, hra si je někdy splete a přisoudí odemčené věci nebo body tomu druhému. Vyplatí se před hraním zkontrolovat, kdo je zrovna přihlášený jako jednička. A pak je tu ta fyzická blízkost, o které jsme mluvili na začátku. Split-screen potřebuje, aby oba hráči seděli u stejné obrazovky ve stejnou chvíli. Když kamarád bydlí přes ulici, tahle podmínka je snadno splnitelná. Když bydlí ve druhém městě, split-screen vám nepomůže a vrátíte se rovnou k online hraní, tedy přesně k té kategorii, od které jsme si na začátku dali pozor.
Gauč, dva ovladače a nic navíc
Split-screen se možná už nikdy nevrátí do role, kterou měl před dvaceti lety, kdy byl u konzolí skoro jedinou cestou, jak si zahrát ve dvou na jednom gauči. Dnes je to spíš specialita pro večery, kdy je kamarád nebo sourozenec fyzicky vedle vás v obýváku, ne na druhém konci internetu. Přesně pro takové večery ale funguje skvěle, rychle a bez jediného klikání do seznamu přátel. Stačí druhý ovladač, kus místa na gauči a shoda na tom, kdo pojede v Mario Kartu první.
